Sofie Švejdová





( české texty níže )


EN – Petr Vaňous, Prague – Kutná Hora, January 2018:

Places and Non-Places in the Paintings of Sofie Švejdová

Sofie Švejdová's most recent paintings evoke the situation of a specific place. In this regard it seems that her previous pictures sought to illustrate these places, or to conjure their atmosphere with more or less openly-presented (as well as borrowed) sense of narrative. The present paintings offer a different view on the same. But what is more, not only such a view. They are now emancipated from the gaze. They go beyond this “totality of the gaze”. They are more physical in nature. They are closer to movement itself as a process, forming what we can in retrospect define as both the creation (construction) and the eclipse (destruction) of visual language. The tension between these contrarious polarities, drawn together per force in each painting, simultaneously also constitutes its specific visual dynamism. Through the movement of the artist's body, the paintings evoke space for the growth and evolution of what we define in painting as form and expression (the process of figuration). But these are not forms sought for and found (i.e. constructed), but rather situational forms, frozen in the act of physical performance, which could theoretically continue until an ultimate exhaustion – of energy or medium (color).

From one perspective, Sofie Švejdová's paintings represent a sense of place, and from another of non-place. It is a place set in the totality of its origin. The artist places the canvas upon the floor, and works there. The canvas represents a base, a territory defined by its limitations, its format. It is a field upon which opposing forces and impulses clash. A place of explosions, superimposition, and of subsequent clean-up. At the same time it represents a situation which exists in time, for each process of painting is limited by its timeframe, each takes place within some specific period of time which it encapsulates and in doing so separates itself from the process taking place at the moment. The painting becomes a non-place the moment it is finished. The canvas is then lifted from the floor and presented as a newly defined relationship, i.e., as a hanging picture, or art object, or else a situation of object or installation (for example as a collapsed plane). The original “limitations of territory” cease to apply. They are modified by the shift to another plane of meaning. The original “field of contradictions” becomes a picture. The shift in the situation of paintings is itself a key factor within Švejdová's work. It reverses the gaze, changing its original orientation. And not only that, it also changes the situation of the observer. Looking at a hanging picture, the viewer finds oneself in a different orientation and spatial constellation than the person who created the picture. This shift also provides the specific compositional structure, closer to the anthropological constant of physical movement, with its own unique rhythm, than to any deliberate abstraction, whether rational or intuitive in nature.

The artist draws on the spontaneity, rhythm, improvisation and essence which occur primarily in the action of physical movement, and as a result of this movement. Apart from this physical rhythm, in the “creation” of the visual plane she also incorporates what is available at the given moment. She does not tackle the issue of color as a problem of painting, but rather from the perspective of her economic situation. If a limited color range is available, she will use it (and vice versa). Traces of paint are interspersed with interventions in the form of drawing. The orientation of “form” is always either cyclically deviating (the motif of a nest of a sort), or else it favors a certain direction (e. g. growth, rise, etc.). Where a sign appears in the picture, indeterminate as it may be, the rest of the format defines itself as a background against it. The painting becomes a situation where something is shown, veiled. At this point the painting as a material and materialized physicality transcends its material constitution, emancipating itself towards a pictorial or visual non-corporeal illusion. This then becomes a form of narration in its own right. It is immaterial whether its connotations are ritual, cultic, therapeutic or neurotic. What is important here is the moment of transformation, which adds a pregnant paradox to the foundations of contemporary painting: a personified and at the same time depersonalized experience, an experience analogous to an imitative technique, but without conscious or deliberate imitation. Sofie Švejdova's painting offers an alternative to the exhausted narratives of the digital world. The corporeal nature and premise of her works, like worn out artistic gestures, force themselves into a world of empty and non-material data. They awaken what the digital culture cannot and will not know, the awareness of concrete physical limits that are as a rule awakened and announced by pain. Painting is a physical sensation, an expenditure of energy, the accumulation of a holistic experience, a dance on the canvas.

The paintings of Sofie Švejdová appear to be abstract. But are they really? Is not corporeality paradoxically at their very core, tapping into radically different frames of reference than the aesthetic categories of abstraction? How then are we to read them? There is the possibility to read them like music. Or better still, as a score designated for a repeated and each time not quite the same manner of being played, with space for “interpreting” it. The viewer should muster the ability to tune in, to show a degree of perception as part of an admission into the seen. Into what we perceive as a painting, but what nevertheless makes present the broader space of the inner movement of a living organism. Something with regular and rhythmic breathing, something alive despite, and at the same time in harmony with, the temporal dimensions of the past, the present and the future.


EN – Jiří Švestka, Prague, 2018:

Having explored various media since her studies at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague, Czech artist Sofie Švejdová now focuses on painting. Precedent to her current abstract and expressive paintings are the series of canvases and objects based on reflection of the television series phenomenon untangling their psychological patterns. Another source of Sofie‘s artistic present is represented by paintings with a poetically feminist touch, the most prominent of which is the letter „V“ with all the possible interpretations. Interconnecting frequently both the motifs, Sofie renegotiates the coordinates of visual fiction and deliberately selects objects whose real basis is improbable.

Her most recent abstract canvases are showing Sofie Švejdová in the role of a certain conductor working on the basis of several specific impulses around  which she orchestrates a dynamic composition. Alongside the melodic lines, her paintings also feature powerful chords, in places reminiscent of Elegies by Robert Motherwell. Colour lines intertwine each other to create a new, deeper and less reachable spaces in layers of which something is constantly happening but we are not able to gain insight into it.



CZ – Petr Vaňous, Praha – Kutná Hora, leden 2018:

Místa a ne-místa v malbě Sofie Švejdové

Poslední obrazy Sofie Švejdové evokují situaci místa. Z tohoto hlediska lze říci, že její předchozí obrazy tato místa spíše ilustrovaly, nebo zpřítomňovaly jejich atmosféru prostřednictvím více či méně přiznané (i převzaté) narace. Současné obrazy jsou jiným pohledem na totéž. Ale co víc, nejsou pouze pohledem. Emancipují se od něj. Překračují tuto „totalitu pohledu“. Jsou spíše fyzické. Mají blíže k samotnému pohybu, jako procesu, v němž se formuje to, co s odstupem označujeme za vznik (konstrukci) či zánik (destrukci) tvarosloví. Napětí těchto rozporných polarit, jež každý obraz násilně sjednocuje, zároveň vytváří jeho specifickou vizuální dynamiku. Obrazy skrze pohyb autorčina těla evokují prostor pro růst a vývin toho, co v malířství označujeme jako formy a výraz (proces figurování). Ale nikoliv formy hledané a nalézané (tedy konstruované), nýbrž formy situační, zastavené v procesu fyzického výkonu, jenž by teoreticky mohl pokračovat až do úplného vyčerpání sil, nebo tvárných prostředků (barev).

Obraz Sofie Švejdové je z určitého hlediska místem a z jiného ne-místem. Místem je v totalitě svého vzniku. Autorka umisťuje plátno na zem. Pracuje na zemi. Plátno je podložkou, územím, teritoriem, které má své hranice, svůj formát. Je to pole, v němž se střetávají protikladné impulzivní síly. Místo explozí, převrstvení a následného úklidu. Je zároveň časovou situací, neboť každý proces malby má svůj ohraničený časový formát, jinými slovy, každý se odehrál v nějakém konkrétním čase, který do sebe uzavřel a zároveň se oddělil od toho, který probíhá nyní. Ne-místem je obraz ve chvíli, kdy je dokončen. Plátno je vyzdviženo ze země a prezentováno jako nově definovaný vztah, tj. jako závěsný obraz, nebo objekt, případně objektová či instalační situace (např. zborcená rovina). Původně stanovené „hranice teritoria“ zanikají. Jsou modifikovány přenosem do jiné polohy. Původní „pole rozporností“ se stává obrazem. Změna polohy je u obrazů Švejdové klíčová. Překlápí pohled. Mění jeho původní orientaci. A nejen to. Mění také situaci pozorovatele. Ten, kdo se na zavěšený obraz dívá, se ocitá v jiné orientační a prostorové konstelaci nežli ten, kdo obraz vytvářel. Tato proměna stojí také za specifickou kompoziční skladbou prací, která má blíž k antropologické konstantě samotného fyzického pohybu s jeho jinak neopakovatelným rytmem, nežli k hledané, racionální spekulací filtrované či intuitivní abstrakci.

Autorka těží ze spontánnosti, rytmu, improvizace a esence, jež se prioritně odehrávají v tělesném pohybu a skrze tento pohyb. Do „vytváření“ obrazové roviny integruje vedle tohoto fyzického rytmu to, co má právě k dispozici. Neřeší barevnost z hlediska malířského problému, ale z hlediska ekonomické situace. Má-li k dispozici omezenou škálu barev, použije pouze ji (a naopak). Stopy barev prokládá kresebnými zásahy. Orientace „forem“ je vždy buď cyklicky dostředivá (motiv jakéhosi hnízda), nebo favorizuje nějaký směr (např. růst, vzlínání apod.). V případě, že se v obraze objeví znak, jakkoliv neurčitý, zbytek formátu se vůči němu vymezí jako pozadí. Z obrazu se stane situace, v níž je cosi zastřeně ukazováno. V té chvíli obraz jako materiální a materializovaná konstituce transcenduje své hmotné založení a emancipuje se směrem k obrazové či vizuální nehmotné iluzi. Ta se stává narací sama o sobě. Zda má rituální, kultické, terapeutické či neurotické konotace není podstatné. Podstatný je moment této transformace, jež obohacuje půdorys současného obrazu o významově nosný paradox: zosobněnou a přitom odosobněnou zkušenost. Zkušenost analogickou imitačnímu postupu bez vědomé a cílené imitace. Obraz Sofie Švejdové nabízí alternativu vyprázdněné naraci digitálního světa. Svou tělesnou podstatou a půdorysem se její práce, jako zmožená umělecké gesta, vkliňují do světa prázdných a nehmotných dat. Probouzejí to, co digitální kultura nezná a znát nechce, vědomí konkrétních fyzických limitů, které zpravidla probouzí a ohlašuje bolest. Malba je fyzickým dotýkáním, výdejem energie, kumulací celostního prožitku, tancem na plátně.

Obrazy Sofie Švejdové působí abstraktně. Jsou ale skutečně takové? Není paradoxně jejich podstatou tělesnost, jež otevírá zcela jiné referenční okruhy, nežli estetické kategorie abstrakce? Jak potom tyto obrazy číst? Nabízí se možnost vnímat je podobně jako hudbu. Nebo lépe, jako partituru určenou k opakovanému a pokaždé ne zcela stejnému způsobu přehrání a „interpretace“. Divák by měl projevit schopnost naladit se, projevit míru percepce jako vstupu do viděného. Do toho, co sice vidíme jako obraz, co ale zpřítomňuje širší oblast vnitřního pohybu živého organismu. Něčeho, co pravidelně, rytmicky dýchá a žije navzdory a zároveň v souladu s časovými dimenzemi minulosti, přítomnosti a budoucnosti.


CZ – Jiří Švestka, Praha, 2018:

Sofie Švejdová od svých studií na pražské UMPRUM experimentovala s různými médii, v poslední době se však věnuje zejména malbě. Předchůdcem jejích nejnovějších abstraktních a expresivních maleb byly série pláten a objektů založených na reflexi fenoménu televizních seriálů a rozplétání jejich psychologických vzorců. Dalším zdrojem její současné tvorby jsou její malby s poeticky feministických nádechem, jimž dominuje motiv písmene „V“ s jeho všemi možnými způsoby interpretace. Na materiálu těchto dvou témat Sofie Švejdová zpochybňuje postupy vizuální narace a záměrně volí objekty, jejichž reálný základ je málo pravděpodobný.

Abstraktní tvorba Sofie Švejdové posledních dvou let ji ukazuje v roli jakéhosi dirigenta, který pracuje s různými konkrétními podněty, kolem nichž buduje dynamickou kompozici. Vedle melodických linií se na jejích obrazech objevují mocné akordy, které mohou být vnímány jako reminiscence na Elegie Roberta Motherwella. Barevné linie a plochy se proplétají, aby vytvořily nový, hlubší a méně dostupný prostor s vrstvami, v nichž se neustále cosi odehrává, ale my to nejsme schopni dohlédnout.